Co o sobě řekli, co o sobě napsali
"Proboha, kam to ta naše škola spěje, to je katastrofa!" Fanta o projektu V. Karfíka „Náš pán, jak jsme mu říkali, byl mužem uhlazeného chování i zevnějšku, vysoké postavy, hladce načesaný, s uhrančivým a inteligentním pohledem. Kouřil doutníky a chodíval – jako elegán – s holí, ale vždy vzpřímený.
Nebyl domýšlivý a nedával najevo svou nadřazenost nad svými studenty, avšak školní práce provedené bez tvůrčího ducha, jen technicky, mohly vést i k vyhazovu. Při školních návrzích ponechával úplnou svobodu a vyžadoval samostatnost. Svým chováním si získával přirozený respekt, úctu a vážnost u všech posluchačů a přátel. Snad denně chodíval do kavárny Mánes. V neděli pravidelně navštěvoval Slavii, kde ho vrchní zahrnovali všemi domácími i zahraničními časopisy.“
Jaroslav Kosek o Gočárovi
„O naše práce se začal zajímat redaktor J. R. Marek, který v roce 1922 řídil časopis Stavba. Vyzval nás, abychom své návrhy předložili redakci. Některé byly školní práce, a to klasifikované velmi bědně. (Například můj pavilón nad zřídlem profesor Engel příkře odsoudil. Kdyby se prý pod ním zatopilo, odjel by jako lokomotiva. To přece není architektura.) Redakce Stavby naše návrhy naopak uvítala.
---
Když byly ve Stavbě otištěny práce naší puristické čtyřky, došel do redakce dopis profesora fakulty Antonína Engela, který protestoval proti otiskování – prý nezralých a špatně klasifikovaných návrhů. Přesto nám reprodukce ve Stavbě otevřely přístup do jiných časopisů, také zahraničních.“
Karel Honzík
„Samozřejmě, že jsme si šli prohlédnout stavby našich profesorů z techniky a byli jsme jimi zdrceni. Ať to bylo Wilsonovo nádraží od Fanty, nebo Vinohradské divadlo od Čenského, Reprezentační dům od Balšánka! To tedy nebudou naši učitelé! Nikdy!“
Karel Honzík
„V době, kdy jsem vstoupil do školy Gočárovy, na podzim 1924, počínal silně působit vliv nových myšlenek – purismu, konstruktivismu, funkcionalismu. Gočár dovedl pružně a velmi plynule přizpůsobit své myšlení novým idejím, aniž kolísal a ztrácel svou vlastní osobitost.
---
V dílně Gočárově byl právě v těch časech, kdy jsem počal své studium architektury, zpracováván projekt velké budovy z červených režných cihel pro jakýsi zemědělský ústav v Praze, na Vinohradech. Původně byly betonové svislé pilíře, dělící vertikální dlouhá schodišťová okna, vysunuty až nad ploché střechy mohutných schodišťových věží a nahoře zakončeny sochami stojících zvířat – krav. Později vlivem Pavla Smetany, který u Gočára na tomto projektu pracoval, byly pilíře zkráceny a sochy odstraněny, čímž se celá stavba značně přiblížila soudobému tvárnému názoru. Podobných ukázek působení žáků a zaměstnanců na učitele bylo více. Netrvalo dlouho a Josef Gočár téměř zcela opustil své starší vývojové stadium dekorativního slohu, známého hlavně z budovy Banky čs. legií na Poříčí – a stal se spolubojovníkem nového pojetí, jež tehdy vítězně procházelo Evropou a světem. V tomto vývoji své vlastní tvorby se Gočár neuzavíral vlivům svých žáků a spolupracovníků. Naopak, přijímal rád tyto podněty a dovedl poměrně záhy a bez neblahých otřesů postavit svou vlastní práci na novou cestu, po níž pak kráčel již sám dále, zcela bezpečně, veden vždy svým mocným tvůrčím cítěním a myšlením.“
Ladislav Žák
„Na konci studia jsem se šel se svým profesorem rozloučit. Potkal jsem jej před budovou Akademie. Překvapil mne slovy: „Marečku, já jsem vám ty začátky na škole trochu ztrpčoval, myslím si, že vám to jenom prospělo, ale přesto mně to odpusťte. Já vás řadím mezi své nejlepší žáky.“ Dojetí, které na něm bylo patrné, nikterak neskrýval. Byl velmi citlivý a upřímný člověk.“
František Marek o Gočárovi
„…přednášky profesora Hannauera byly jako z jiného světa. Technickou strohost a věcnost, matematickou a fyzikální exaktnost, kreslířskou pohotovost, zručnost a často i rutinu, v přednáškách a seminářích nahrazovaly myšlenky, úvahy a poznání příslušníka progresivní architektonické skupiny českých funkcionalistů, kteří svým myšlením, filozofickou orientací a jejich aplikací na tvorbu se ve třicátých letech dostali do centra evropského architektonického světa.“
Vojtěch Fifík
„V Zikově ulici v Dejvicích ještě vládl starý pan profesor Ausobský. Chodil v černých proužkovaných šatech, měl černý širák. Většinou zkoušel od jedné hodiny v noci do čtyř do rána. Když korigoval, byla to obrovská zábava. Jinak byl ale dost konzervativní (…), ale my ho měli rádi, u něj byla báječná tolerance, ta demokratičnost vrozená.“
Karel Hubáček
„S profesorem Cubrem jsem se setkal už za studia na ČVUT. Tam jsem u něj absolvoval v předmětu interiér a výstavnictví a chodil na jeho přednášky. Zpětně si uvědomuji, že nám tehdy, v polovině šedesátých let, předváděl diapozitivy s pracemi Carla Scarpy, kterými byl zřetelně zaujat. Myslím, že jsme je moc nevnímali, naše pozornost patřila jinému pojetí architektury. Na AVU jsem ho zažil jako mimořádně laskavého učitele s velkým pochopením nejen pro to, co děláme, ale i pro naše životni osudy. Bylo to těsně před a těsně po invazi v roce 1968 a život s námi trochu mával. Já jsem svoje studia na AVU na rok přerušil a zůstal v Cáchách, po návratu jsem nastoupil do Sialu a studium kombinoval s prací. Profesor Cubr o tom věděl a snažil se mně tuhle duplicitu usnadnit mimo jiné tím, že jsem mohl ve škole pracovat na stejných tématech jako v Sialu. Myslím, že mne ovlivnil spíš nepřímo.“
Jiří Suchomel
"Přestože např. profesor Cubr byl nesporně velká osobnost a určitě byl pro mě důležitý a doktorka Benešová, kterou jsem znala ze Hřebenek, kde bydlela, byl vztah studentů a profesorů vzhledem k počtu studentů na ČVUT trochu jiný, než jak jsem měla možnost poznat na VŠUP. Prof. Josef Svoboda, světový scénograf, měl jen několik studentů, které všechny znal a měl na každého dost času, pokud jsme ovšem stihli přijít ráno mezi 8 a 11 hodinou do školy, protože potom už odcházel do divadla. Čímž nám vymezil řád a ukázal pevný osobní pracovní řád. Určitě bylo obrovskou inspirací, že jsme mohli sledovat jeho práci. Jeho nepřetržitý tok myšlenek většinou samozřejmě vůbec nesouvisel se scénografií…"
Dana Zámečníková
„Naši profesoři, alespoň ti, na které rád vzpomínám, byli jedinečnou sbírkou pábitelskych originálů. Byl tu můj tehdejší zaměstnavatel a bonviván profesor Šnajdr, který za horkých letních měsíců byl pod svým šedivým pracovním pláštěm většinou nahý, byl tu profesor Krise v neforemných botách, které si sám šil, byl tu profesor Štursa, který měl malou vadu řeči a dvě ženy, s kterými žil v mírové koexistenci a které si po telefonu většinou pletl – „je to Vlasta, nebo Marta“? Obdivoval jsem je, byli mi sympatičtí, ale nemohu říci, že jsem se od nich něco praktického naučil. Byli pro mne ztělesněním jakési velmi barvité minulosti, kde muselo být hodně srandy a kterou musel protékat veletok červeného vína. Jakkoliv se tento dojem příčí realitě, myslím, že nebyl úplně špatně. Přispěl ke zrodu jakési stavovské příslušnosti, na kterou jsem byl hrdý. „Pane kolego, užjste se u toho někdy vožral?“ byla otázka, kterou kladl docent Syrový, když měl dojem, že studentské „dílo“ postrádá na síle. Dodnes vzpomínám na tyto pány s láskou a přeji jim, aby jim ten veletok červeného „jak na nebi tak i na zemi “, nikdy nevyschl.“
Mirko Baum
„Škola, ta architektonická není výjimkou, je dána vztahem UČITEL – ŽÁK. Jsem přesvědčen o společenském přínosu vztahu, kdy dobrý a zkušený učitel předává vnímavému žákovi svoje zkušenosti, učí ho základní orientaci v oboru, vymezuje jeho postoje a přístupy dobrými příklady architektonických řešení a realizací a vede ho tímto oborem s náležitou pokorou. Určité stopy takového přístupu jsme na tehdejší škole architektury vnímali, i když si vzpomínám, že mi vadila organizace ateliérové tvorby na tehdejší škole."
Zdeněk Havlík
