V tomto oddílu budou uveřejňovány teoretické texty, týkající se pavouka a pavoučích sítí, napsané přímo pro tento web. Prvním příspěvkem je studie od Ondřeje Váši, který též působil v liberecké pavoučí líhni.
Piranesiho paradox
Ondřej Váša
Že Piranesi byl sám o sobě podivným architektonickým pavoukem, není pochyb. Že od dob romantismu se zejména kolem jeho cyklu Carceri d'Invenzione spřádá spletitá pavučina fascinací, nočních můr, úleků i inspirací, není rovněž pochyb. V samotném srdci Piranesiho architektury však tkví jeden nezapomenutelný paradox, který je sám o sobě na pochybách založen, a to dokonce na pochybách věru závratných. Nenáleží totiž ani budoucnosti, o které Piranesi ve většině svého dílaostentativně nic neví, ani přítomnosti, které se Piranesi vědomě zříká, a dokonce ani minulosti, ze které ve svých specifických architektonických snech vychází jen proto, aby ji nechal překonanou za sebou, jako inspiraci, po které přišel tvůrčí výdech, a s ním i nevyhnutelná proměna všeho vstřebaného.
Ve výsledku se nejedná o nic jiného, než o jistou variantu pedagogické oběti, alespoň pokud chce učitel svého žáka vychovat tak, aby jej byl schopen překonat, překročit, popřípadě rovnou popřít. Snad jen že v Piranesiho případě je takovým učitelem dávnověk. Jak se však postavit čelem k času, o který se zároveň chceme opřít, odrazit? Piranesiho dilema totiž zní: jak se přiblížit někdejší obdivované architektonické skvělosti, aniž bychom se stali pouhými epigony minulosti? Jak se od těchto staveb poučit a zároveň je ve jménu kýžené i nutné originality (neboť nároky a styl časů se mění) popřít?
Vzpomeňme na hojně citovanou pasáž z knihy Prima parte di architetture e prospettive (1743), v rámci které Piranesi vzpomíná na svou první návštěvu Říma, živé učebnice tehdejšího architekta a zároveň velice specifického katalogu epických ruin. „Tyto živoucí, promlouvající ruiny naplnily mého ducha obrazy, které ve mne nedokázaly vyvolat ani mistrovské kresby Palladia, které jsem měl neustále před očima (…) Takto mne napadlo ukázat světu některé z těchto budov, neboť není naděje, aby dnešní architekt vytvořil něco podobného, což je selháním architektury samé (…) A tak mi, stejně tak každému současnému architektovi, nezbyla jiná možnost, než vysvětlit své myšlenky prostřednictvím kreseb.“ A rovnou se při té příležitosti rozpomeňme na blízký Winckelmannův výrok z eseje Gedanken über die Nachahmung der griechischen Werke in der Malerei und Bildhauerkunst (1755) o nutnosti napodobovat antické vzory, abychom se sami mohli stát nenapodobitelnými.
Pomiňme skutečnost, že Winckelmann a Piranesi se víceméně omylem ocitli v jisté chvíli v rámci sporu „starých“ s „moderními“ proti sobě coby nepřátelé. Intuice ztracené minulosti, která je nicméně jediným podložím, na které lze stavět, představuje klíčovou hnací sílu jejich díla, snad jen že ve Winckelmannově dějepisu je tento rozpor frázován melancholickým truchlením, kdežto v případě Piranesiho se jedná o osten praktické, tedy do budoucna zaměřené otázky „jak stavět“ Zdůrazněme, že v tomto ohledu by bylo nanejvýš unáhlené podsouvat Winckelmannovi tendenci k otrockému kopírování řeckých vzorů, stejně jako z Piranesiho dělat nevázaného génia. Všimněme si, že Piranesi hovoří v jednom dechu o podobnosti, selhání architektury a přítomnosti, která architekta doslova nutí uchýlit se k provizorním nákresům minulosti, neboť dnešek jednoduše neumožňuje dostát nároku originality (a z kontextu Piranesiho textů i díla zcela jasně vyplývá, že o nic jiného, než o nebývale silně akcentovanou originalitu architekta-génia, zde nejde). A stejně tak si všimněme analogického rozporu, který tkví ve Winckelmannově výroku – abychom sami byli nenapodobitelní, a tedy originální, počáteční, musíme napodobovat staré, kteří však jsou – byli – tím pádem nenapodobitelní taky.
Opět ponechme stranou, že (a jak) tento sdílený rozporný nárok později systematicky rozebere Immanuel Kant v intencích otevřené a principiálně nezavršitelné dynamiky „talentu vytvářet to, čemu nelze dát pravidlo“, ale co musí být zároveň „exemplární“. Piranesiho problém je totiž ve výsledku problémem každého architekta, který chce být originální, a tedy stejně aktuální, jako byli ve své době jeho předchůdci, ať už stavby, či učitelé. Poučení tkví v tom, že učenlivou nápodobu, aby byla transformací, nelze vynechat, tedy že bez nápodoby není transformace a bez transformace není originality. A ještě dále: pouze taková transformace se může ustálit coby styl, a pouze styl může být platformou architektonické řeči, jakkoli je ji nutné časem opustit ve jménu řeči příhodnější.
Nechme ale stranou obecné výroky a porozhlédněme se po pavučině; Zvi Hecker (výjimečné výjimky existují), zcela nesmyslný Daniel Libeskind či ateliér MVRDV se Piranesim explicitně inspirují, aniž by však zdá se pochopili základní piranesiovskou lekci. Piranesi jistě ve svých Carceri (jinde také, ale méně nápadněji) rozrušoval formy a perspektivy ve prospěch netušených možností, tedy ve prospěch (dneškem) nespoutané fantazie. Nikoli ale proto, aby architekturu zítřka, architekturu nového počátku, tedy originální architekturu, vyvázal z osidel učení a nápodoby, ale proto, aby architektům zítřka umožnil architekturu včerejška pochopit a využít.
Carceri nejsou nadarmo jakýmsi slovníkem etruské, římské či obecně inženýrské stavařiny. V tomto ohledu je naivní si myslet, že libovolným a nepoučeným poskládáním slov vznikne smysluplná věta.
